Věznice Tihar je jednou z největších a nejpřísnějších v Indii. 9000 zatčených, kteří čekají na rozsudek a 1000 těch, kteří si svůj trest již odpykávají. Věznice s pověstí místa, které je horší než peklo – nelidské podmínky, nelidské zacházení. A přesvědčení, že tyto podmínky způsobí, že lidé, kteří si zde odpykají svůj trest se již nevrátí. Opak byl pravdou. Ale jen do chvíle, než byla v roce 1993 jmenována na místo ředitelky věznice jedna malá žena s velikou vizí. A sice odhodláním proměnit věznici v místo osobního rozvoje – ášram.

Kiran Bedi nabídla vězňům lásku, sdílení, dala jim pocit důležitosti, vyprávěla jim příběhy, tančila s nimi a zpívala. Přesto všechno věděla, že změna materiálních podmínek, vnější proměny ke změně postoje a myšlení nestačí. A tak hledala lék, který by dokázal vyléčit hlubší rány – proměnit a vyléčit mysl plnou zášti, vzteku a nenávisti. A lék přišel zevnitř v podobě dávné meditační techniky – vipassany. Umění žít – způsob, jak vidět věci v jejich pravé podobě, takové, jaké ve skutečnosti jsou.

Všichni jsme vězni svých vlastních myšlenek – každý z nás pocítí jednou za čas vztek, nenávist a zlobu. Rozdíl mezi námi a těmi za mřížemi je jen v tom, že jejich myšlenky překročili hranici naší mysli a uskutečnili se v činu. (Kino Aero)

Převzato ze stránek organizací, které nabízejí kurzy meditace vipassana podle tradice Sayagyi U Ba Khina, jak ji vyučoval S. N. Goenka a dnes jeho asistující učitelé. Film vložen z vimea, pokud zjistíte, že se video nenačítá, prosím, napište.